Hráčská vášeň, aneb, odhoď masku

Úvod

Povídku jsem dokončila před měsícem. Je o hráčské vášní, a protože jsem nějakou dobu sázela na sportovní výsledky, napadlo mě, že je v tom zapleteno podplácení a prodej zápasů (Současnost). V tom mě utvrdil článek Sázkařská mafie řádí v Česku. Horší situace je jen v Brazílii.

Odkaz:

https://www.sport.cz/clanek/fotbal-cesko-je-v-podvodech-na-spici-v-praze-zaseda-interpol-kvuli-ovlivnovani-sportovnich-zapasu-5038284#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=sport.sznhp.box&source=hp&seq_no=2&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Vždycky mě zajímalo, jaké lidé nosí masky. Nosíme je totiž všichni a nasazujeme si je hned po probuzení. Jaké jsou typy masek podle osobností je sice zajímavé téma, ale teď se mu nebudu věnovat. Nyní se pokusíme poodhalit jednu masku, která kryje hráčskou vášeň.

Kasino ve Wiesbadenu 16. dubna 1871.

Opět mě to popadlo a mám touhu nebo spíše už potřebu jít do herny, hrát, vyhrát, abych mohl alespoň trochu zalepit dluhy, které jsem zdědil po starším bratrovi za časopis Epocha a mohl dále podporovat syna z prvního manželství Pavla Isajeva. Pavlíček si na to rychle navykl a jeho jediná práce spočívala v tom, že se prezentoval jako můj nevlastní syn. A aby toho nebylo málo, převzal jsem i finanční starost o bratrovu rodinu po jeho smrti.

Odchod do herny byl k pláči. Moje Anička už s jistotou věděla, kde se chystám a chytila mě za ruku: "Feďo, prosím, nechoď, prohraješ, už nemáme žádné peníze a čekáme dítě, prosím, zůstaň doma a tekly jí slzy. Cítil jsem se jako největší parchant, ale odešel jsem do herny, ale dal jsem si slib: "Když prohraješ, je to naposledy,"

U rulety sedí několik hráčů a u jednoho z mužů i přes masku, která se mu asi trochu uvolnila, můžeme číst emoce, které se nedají zakrýt, je to touha, naděje, zklamání, odhodlání, vztek, zoufalství a rezignace. Muž s nazrzlými vlasy napjatě sleduje, kde spadne kulička, ale samozřejmě to bylo jinde, než vsadil, a to bylo poslední kapkou jedné hráčské vášně, která trvala dlouhých deset let. Dnes to byl den poslední, nevím, jestli zvítězil rozum, silná vůle nebo už těch proher a dluhů, které případnou výhrou neměly řešení, bylo dost anebo dostál svému slibu.

Když jsem se na začátku zmiňovala o těch maskách, ono, pokud je člověk známý, maska, která kryje hráčskou vášeň musí být pevná. A ten, kdo sázel deset let v kasinech byl známý spisovatel. F.M. Dostojevský. Co si myslel o hraní? "Proč by měla být hra horší než jiný způsob vydělávání peněz, třeba například obchod? Je sice pravda, že vyhrává jeden ze sta, ale co mi je po tom? "Něco nám z jeho hráčského období zůstalo, román Hráč, který F.M. Dostojevský napsal za necelý měsíc, možná i proto, že potřeboval zaplatit dluhy. Román nadiktoval své budoucí ženě Anně, která byla stenografkou. Jejich první dcera Soňa bohužel zemřela několik měsíců po narození v Ženevě.

Stejně si myslím, že umělci, spisovatelé, malíři, herci, režiséři, a to myslím mistři, ti nejlepší, musí být rozervaní, zadlužení, emočně rozkolísaní a být trochu mimo realitu a nejlépe ještě pod tlakem, potom vznikají jedinečná díla.

Malá hospůdka na rohu v malém moravském městečku na severu, počátek sedmdesátých let.

U stolu v rohu hospody se baví pár bývalých policajtů, kteří se pravidelně scházejí. "Tak co Mirku, jak jde Sportka už si vsadil?", ptá se jeden z mužů. Mirek si vychutnává červené víno a má v očích nějaký rošťácký výraz. "Chlapi, konečně to vyšlo a vyhrál jsem druhou!" V hospodě to zahučelo a popravdě to hučelo až do večera. Mirek měl co dělat, aby trefil domů v alkoholovém oparu, ale byl hrdinou dne.

Teď na chvíli vklouznu do svého dětství. Pamatuji si tátu Mirka a jeho červený sešitek plný čísel. Táta hrál pravidelně každý týden Sportku a po tahu si vždycky něco zapisoval. Tehdy mě to vůbec nezajímalo, tak nevím, jaký byl jeho systém hry. Nicméně jednou vyhrál druhé pořadí a tehdy to byla slušná suma a moc neprosázel, tak si myslím, že konečný účet prosázeno vyhráno se vyrovnal nebo získal možná i něco málo navíc.

Současnost

Já jako jediná dcera bych měla nést hráčskou štafetu dál. Ale moc tomu nedám, vlastně mě to nikdy nezajímalo, až se stalo to, že mě k tomu něco přivedlo a vůbec za to nemůžu. Na náhody nevěřím, proto asi mělo i nějaký smysl, že jsem pár měsíců sázela.

Samotný začátek byl spíše směšný, vykládám si karty a manžel se mě zeptal: ", Když všechno víš, řekni mi, kdo vyhraje fotbal Srbsko nebo Turecko?" Ptal se několikrát na různé zápasy a vždy jsem za pomoci karet odpověděla správně. Tím stouplo moje sebevědomí a začala jsem hrát na jednom hráčském portálu a co se nestalo, karty mi daly velmi jasně najevo, ať s nimi nepočítám. Ale bylo mistrovství ve fotbale, Olympiáda a sázet bylo vzrušující, výhry hřály, prohry mrzely. Mám taky sešitek, černý se srdíčky a mám svůj systém. Z kolika sázek byly ty úspěšné? Jsem amatér, moc času tomu nevěnuji, fotbalová mužstva ani ostatní sporty do detailu neznám, nedělám analýzy. Vždycky jsou u sázek nějaké kurzy. Pokud chcete hrát na jistotu podle kurzu na vítězství, funguje to jen někdy, ale často je to jinak. Dokonce mě napadlo, že některé zápasy mohou být prodané. Je to dost výhodné, favorité a ti lepší dostanou peníze a hráči sázející na jistotu to projedou a myslím si, že jde o velké částky peněz.

Ještě může být "ve hře" jedna věc. Když se člověku začne dařit a je to vždy na začátku, nějak už potom hraje rutinně, a to je začátek konce. Velkou roli hrají i emoce, s jakou náladou sázím, jak fandím svému týmu, na který jsem vsadila, jak se na to soustředím? Pokud se plně zapojí emoce šance na výhru jsou o něco větší.

Začalo mě zajímat, jaký je poměr výhra x prohra u sázek, svůj průzkum tady zveřejním. Bohužel nebo bohudík velký hráč nejsem. Tak si s úlevou mohu zakřičet: "Svůj širák neboli hráčskou štafetu odhazuji do dáli." Nechávám ji odhozenou pro někoho jiného. A jaké, že byly ty poměry sázek?307x vsazeno: 170x výhra a peníze? Pár stovek jsem celkově prohrála, tak si to asi dohraju, abych byla na nule a najdu si jinou vášeň.

17.9. 2024