Jak jsem byla zodpovědná

Mám ráda, když všechno funguje a to, co už v domácnosti nepotřebuji, odložím na patřičná místa. Teď se hodně zabývám feng-šuej a pravidlo je, že věci, které doslouží a které nepotřebujeme, prostě vyhodíme, získáme místo a nemáme doma skladiště.

Chtěla jsem se zbavit dvou notebooků, které to nejlepší už mají za sebou a jen se na ně práší. Ale kde je vyhodit v Bělehradě? Mám místo, kde chodím, když něco řeším s počítačem, ale na webu jsem našla recyklační dvory, kde se dá odložit elektronika, počítače, notebooky. Vyhledala jsem jich několik a vybrala jsem si jeden, nejbližší bydlišti. Nebylo to ani moc blízko, ani moc daleko a adresu jsem si uložila do mobilní aplikace. Odjela jsem autobusem a poblíž jedné zastávky měl být onen recyklační dvůr. Vystoupila jsem z busu, zapnula navigaci a vykročila jsem za cílem.

Zmátlo mě jedině to, že cíl měl číslo ulice 15 a to navigace nenašla, pouze číslo 14. Takže podle mojí logiky dojdu do 14 a vedle to bude, zabočila jsem tedy do vedlejší uličky a došla k číslu 14. Tady byl konec a cesta pokračovala keři a byla uzavřena plotem. Naštěstí ze 14 vyšel nějaký pán, tak jsem na něho zavolala a zeptala se, jak se dostanu k 15. Odpověděl mi, že se musím vrátit zpět, k semaforu, udělat oblouk a dojít tam z druhé strany.

Ok, poprvé jsem zatnula zuby a šla zpět. Dostala jsem se do nějaké průmyslové zóny, ale název mojí ulice jsem neviděla. Zeptám se tedy místního, který by to měl znát a ten mě pošle do dalšího oblouku. A od této chvíle jsem si začala připadat jako ve snu. Mívám totiž docela často sny, kdy jsem na nějakém neznámém místě a hledám cestu, může to být krajina, město, domy, ale vždycky je to o tom hledání a překvapení, že jsem jinde, než jsem si myslela.

A pokračovalo to jako v mých snech, ještě jsem se dvakrát ptala a dostala jsem jednu odpověď s přibližným směrem. V cestě sice pokračuji, ale roste ve mně vztek, a navíc v tašce přes rameno se vesele válejí dva notebooky a nejsou nejlehčí. V tom doporučeném směru byl jeden dvorek, kde byli dva lidé, a tak jsem se tedy opět zeptala, řekli mi ať jdu rovně a na křižovatce doleva.

A to už jsem se dostala do tzv. vukojebiny. Osvětlím výraz vukojebina, ten jsem tady četla nebo slyšela (Srbsko) a docela se mi zalíbil, český překlad by byl, že jsem se dostala do nějaké "prdele", tj. místo na konci světa, kde nic není.

Já jsem se ale zapřela a rozhodla se, že do cíle dojdu a musí být už blízko. Po cestě jsem narazila na smečku divokých psů a dva z nich na mě vyběhli. A protože jsem byla vzteklá a vůbec jsem se jich nebála, zařvala jsem na ně "co chcete, vypadněte!" Psi nejsou hloupí a z mého výrazu pochopili, že bude pro ně bezpečnější jít mi z cesty, stáhli ocasy a obrátili se nazpět.

Došla jsem k nějaké budově a po cestě k ní se objevovali nějací muži, podle vzhledu asi odněkud z Asie, ostrovů, u budovy jeden zůstal stát, tak jsem se zkusila opět zeptat, řekl, že mluví anglicky a na můj dotaz v angličtině mi odpověděl, "jak se jmenuješ?" a to už jsem vzdala. Vstoupila jsem do budovy, byla to nějaká škola a myslela jsem, že se zeptám uvnitř. Dveře se rozlítly a na recepci bylo prázdné křeslo a nikdo. V hlavě se mi mihl obrázek o tom, jak se mluví, že všechny školy jsou zabezpečeny, ale tady, pokud bych byla agresor, byla by cesta volná.

Ok, odešla jsem ze školy a řekla jsem si, že se vrátím na autobus a po cestě najdu kontejner, kde mrsknu počítače. Po cestě zpět jsem potkávala grupy těch mužů, nevím, jaké národnosti a moc bezpečně jsem se necítila ale co, zbraň (počítače) byly v tašce přes rameno. Když jsem se opět blížila ke křižovatce, viděla jsem takový pěkný, opuštěný kontejner u plotu a počítače v něm skončily a když jsem se podívala za plot, uviděla jsem nápis reciklaža EU. Takže počítače vlastně skončily nejblíž místa, kde měly, recyklovány podle Evropské unie?

Jaké z toho plyne ponaučení? Ověřuj a prověřuj, nevěř všem informacím na webu. Co bylo pozitivní? Prošla jsem se a objevila dosud neznámou vukojebinu na předměstí Bělehradu.