Jsme ještě lidé nebo už polo-roboti?

Když jsem se ráno probudila, měla jsem nějaké tušení, že se něco stane, ale rychle jsem to potlačila, neměla jsem čas na nějaké myšlenky. Připravovala jsem se do práce tak, abych vypadala co nejlépe a řídila se doporučeními, co je nejlepší ráno dělat. Vstala jsem z postele, zacvičila si, protáhla se, ale ne s radostí, ale s tím, že musím, potom jsem si dala snídani doporučenou nutričními specialisty, vůbec mi nechutnala, ale co, je asi zdravá. Následovala rychlá sprcha, make-up, účes a sladit oblečení stylově a barevně. Uf, konečně můžu vyjít, ale mám pár minut zpoždění.

Ach jo, zase budu v práci později než můj vzor Anita. Ta je dokonalá, vypadá bez chybičky perfektně, nonstop je dobře naladěná, i když její úsměv je nějaký neměnně ztuhlý, a navíc je nejpracovitější z nás, nepromarní ani minutu. Dnes máme prezentaci firmy ve Velkém sále, kde se určitě Anita zase předvede jako nejlepší. A stalo se, ukázala se, ale jiným způsobem.

Do Velkého sálu se jde po mnoha schodech nahoru. Není jasné, jak se to přesně stalo, ale na Anitu asi někdo zavolal zdola pod schody, ona se obrátila, chtěla rychle popojít po schodech, uklouzla s skutálela se dolů. Nebyla zraněná, ale rozbila se, rozletěla se na kusy, nebyla totiž člověk, ale robot, který jako člověk vypadal. Podle některých neveřejných informací jsou člověko-roboti nasazování do firem, institucí, škol a mají sloužit jako vzor dokonalosti. Cílem je u lidí vyvolat ještě větší snahu o novodobou otrockou dokonalost. Ale to, co se stalo, nastavilo všem zrcadlo.

Robot je stroj, který nemá emoce a jedná podle příkazů na jejichž plnění je naprogramován. Člověk se ale často taky chová jako robot nebo žije v silně robotizované rutině. Ráno vstane, obleče se a dopraví do práce a pokud nemá svoji firmu nebo není umělec, ale zaměstnanec svoji pracovní dobu prožije v naprogramovaných příkazech. Je dáno, co má dělat a jaký má být výsledek.

Roboty musíme být, protože potřebujeme výplatu abychom byli schopni uhradit bydlení, jídlo, poplatky (skoro za všechno). Po sečtení všech nákladů, zjistíme, že na kulturu a volný čas zbývá stále míň peněz.

Dalším požadavkem je, že musíme být dokonalí, a to fyzicky, psychicky i pracovně. Musíme být krásní, štíhlí, aktivní. Čas a peníze tedy věnujeme posilovnám, cvičení, plastickým operacím. Přece musím mít pleť bez vrásek a široké našpulené rty. Že jsou si všichni potom v něčem podobní, to nevadí, jde se s dobou. Vypadat dokonale stojí námahu, čas a peníze.

Pracovně musíme být také dokonalí a na špici, a to úzce souvisí s koučinkem a různými kursy, jak jít dopředu, být pozitivní a všechno zvládnout. Je to takové menší vymývání mozků a ten požadavek být celý den za každou cenu pozitivní, vede ke šklebovitým úsměvům na tváři.

A co emoce? Emoce roboti nemají. Jsme nastaveni tak, že emoce během dne musíme potlačovat. Když nás šéf naštve, neřekneme mu, že je vůl….

Další pocit, který mám už delší dobu je ten, že mnoho lidí nežije své životy, ale sdílí cizí životy. Nepochopila jsem ještě proč, ale je to tak. Jak se to dá poznat? Zavibruje vám mobil a podíváte se, kdo vám posílá zprávu. Je to někdo, koho máte v kontaktech. Když zprávu otevřete, není tam absolutně nic osobního, ale sdílení něčeho. Většinou je to blbost a není tam ani komentář posílajícího, proč mám koukat na debilní video nebo vtipy.

Když si otevřete Facebook, zjistíte, že spousta lidé nedává nic vlastního jen sdílí. Tak si říkám, mají i svůj život nebo dokonce nějaké vlastní názory? Vždycky mě potěší, když dá někdo své fotky toho, co ho zaujalo nebo vlastní výrobek nebo třeba i zeleninu, kterou vypěstoval, to je fuk co, ale je to jeho, osobní. Je taky spousta sledovačů, kteří se baví tím, že sledují jen jiné.

Závěr: zůstaňme prosím ještě lidmi s vlastním životem a názorem a buďme klidně nedokonalí, s chybami i to je lidské. A emoce? Buďme rádi, že je máme a je to jediné, co nás odlišuje od robotů. Prožívejme je, když nás něco rozesmutní, proč neplakat? Nebo se slzy už veřejně nenosí? Když nás něco rozesměje, buďme rádi a smějme se. Když nás něco naštve, najděme si způsob, jak to bezpečně ventilovat, a ne držet v sobě.

BUĎME LIDMI NE STROJI.