Paralelní svět

                                                                              Historky, které nejsou uchopitelné rozumem

Jedno obyčejné dopoledne jsem čekala na autobus, který mě měl odvézt do práce. Byla jsem na autobusovém nádraží, tak tam bylo více lidí, které jsem celkem znuděně pozorovala, ale najednou jsem byla v šoku: "Co se to děje? To mě šálí zrak? Mám vidiny nebo dvojče o kterém nic nevím????" Všimla jsem si, že na jedné autobusové zastávce stojím já a na druhé zase já, jako bych se rozdvojila. Ta druhá měla stejnou, postavu, vlasy a nejvíc mě dostalo, že měla i stejný prstýnek s českým granátem. Situace netrvala dlouho, autobus jí přijel, nastoupila a odjela, mě si nevšimla.

Víckrát jsem svoji dvojnici neviděla. V čem to bylo děsivé? Ta podoba byla dokonalá, jako opravdové dvojče a nedalo se na to zapomenout. Čas samozřejmě vzpomínku někde hluboko uložil.

Já už v poslední době na náhody nevěřím, většinou si to jen myslíme, že náhodou se něco stalo nebo přišla zajímavá informace. Není to ale náhodou, má to určitý smysl. Dnes, vlastně zítra brzy ráno bude úplněk a něco jsem k tomu poslouchala a zaregistrovala jsem informaci o paralelních světech a v ten okamžik se mi sepnula příhoda z minulosti, kdy jsem viděla kousek od sebe své druhé já. Asi jsem nějak nakoukla do paralelního světa. Můj mozek tuto myšlenku ihned smetl jako hloupost. Stejně jsem si vyhledala, co se píše o paralelních světech.

Paralelní světy existují a působí na nás, na kvantové úrovni vzájemně reagují s naším světem a díky tomu jsou zjistitelné. Zásadní problém je, že jeho ověření je neuskutečnitelné, protože pozorování lze provádět pouze v našem světě. Výborně, takže kvantová fyzika má tuto hypotézu a já jsem chvíli tento PARARELNÍ svět pozorovala, ale v našem světě. Ihned se mi vyrojily myšlenky: "Co kdybys tenkrát něco udělala, šla za ní a sedla si v autobuse vedle ní, dostala bych se do jiné dimenze?" Pravděpodobně je to tak, že když se něco takového stane, nějak "zamrzneme" v údivu a nejsme dostatečně akční. Je to navíc zastrašující, protože jste ve svém těle a koukáte na sebe současně v jiném těle, které je pro vás cizí.

To jsou věci, které náš rozum nechápe, a proto to chce odstranit ze scény a namlouvá nám: "Bůhví, co jsi viděla, jsou to nějaké hlouposti, zapomeň na to". To já ale nedělám a svému racionálnímu rozumu někdy odporuji. Navíc jsem si vzpomněla na další nevysvětlitelné příhody, které se týkaly času, tentokrát blízké budoucnosti. Ony ty vjemy nejsou nikdy moc příjemné.

První příhoda se stala při jedné obyčejné cestě autem z práce domů. Najednou jsem měla před očima, jako kdyby krátký filmový záběr, při kterém jsem viděla ozbrojené přepadení benzínové pumpy. Trvalo to krátce, ale bylo to zřetelné. Mozek to opět někde uklidil, ale jen do večera, kdy jsem viděla v televizním zpravodajství, že se opravdu ten den uskutečnilo přepadení benzínové pumpy.

Druhý zážitek byl těsně před probuzením jako kdyby mi nějaký hlas řekl: "Ani nevstávej, abys šla na vlak, on stejně nepojede, něco se stane." Opět to nedokážu logicky vysvětlit, ale ten hlas jsem poslechla, racionální rozum ne. Jak to dopadlo? Vlaky na té trati opravdu několik hodin nejezdily, ale už si nepamatuji, jestli to bylo kvůli sebevraha nebo se stala nějaká závada.

Nechejme teď na chvíli rozum, aby se nám to pokusil vysvětlit. Jak je možné, že vidím to, co se stane? To je snad všechno předem dáno? A co naše možnost svobodné volby, kdy můžeme všechno měnit? Jak to tedy je? Podle mého názoru jsou některé věci opravdu dány a stanou se, nehneme s tím, ale pozor, ne všechny. S největší pravděpodobností se někdy opona času lehounce poodhrne a nechá nás nakouknout do budoucnosti.

Než dojdeme k nějakému závěru, popíšu ještě dvě duchařské historky, které jsem prožila.

Jedno celkem klidné léto jsme odjeli na pár dnů na chalupu, do přírody, k vodě. Jeden večer na mě padla velká úzkost, cítila jsem, že se něco špatného stalo a celou noc jsem nespala, ráno jsem řekla: "Musíme odjet domů i když jsme tady ještě měli být, vím, že se něco stalo." Dnes by to bylo jiné, ale tehdy jednak nebyly mobily, a navíc to byla samota, kdoví, jestli by tam byl signál. Za pár hodin jsme byli doma, zaparkovali jsme auto, maminka otevřela okno a její první věta byla: "Dědeček včera večer zemřel". Jak si to vysvětluji? Asi si při odchodu na mě vzpomněl.

Druhá duše se mi ozvala v jednom lyžařském středisku. Majitelem domu, kde jsme byli ubytováni byl bývalý policajt, a protože pocházím z policajtské rodiny, nějak jsme si sedli a hodně povídali. Za dva roky jsme jeli na stejné místo, ale objednávku jsem vyřizovala s majitelkou. Dojeli jsme a těšila jsem se, jak si dáme zase dobrou slivovici a pokecáme. Ale bylo to jinak. Majitelka mi řekla: "Manžel zemřel před půl rokem na covid v nemocnici, teď se o všechno starám sama." Zasáhlo mě to a vzpomínala jsem, navíc jsme byli ve stejném patře, pokojích. V kuchyni na zdi byly hodiny, které stály. Když jsem myslela na zemřelého, hodiny najednou začaly jít a zdálo se mi jako kdyby nějak rychleji. Bylo mi jasné, že to byl pozdrav, tak jsem mu popřála hlavně klid, jak se říká klid jeho duši a hodiny se uklidnily a opět se zastavily.

Jaký z toho všeho vyplývá závěr? Ti, kteří uznávají pouze materiální svět a to, co si mohou osahat, si to, co jsem napsala přečtou nebo vyslechnou, ale neuvěří tomu anebo si pomyslí: "Nejsi nějaká trhlá, co se nám tady snažíš namluvit?" Nesnažím se o nic, snad mě jen dnešní úplňková noc, navíc v Rybách nasměrovala na vzpomínání historek, které nejsou uchopitelné rozumem.

17.9.2024. 23:50